Esej TŘI možné osvědčené alternativy k mainstreamu pro šikovné muzikanty, nikoliv jen mladé. Téma: uživení se hudbou.

Esej TŘI možné osvědčené alternativy k mainstreamu pro šikovné muzikanty, nikoliv jen mladé. Téma: uživení se hudbou.

                                                                                             

Dnes mám takovou „bilanční“ náladu, tak vám ukážu dva zcela odlišné světy, které dělí 25let. První fotka je z roku 1999, jedno z mých prvních prof. angažmá, tady v rakouském Kleinwarseltal v kapele Gerry Vesterberg Orchestra, akce před odjezdem na Mallorcu. Krásný, mladý, perspektivní, televizní úsměv plný zdravých zubů, kytaru podepsanou od Briana Maye z Queen, ale hrál jsem písničky někoho jiného, ze kterých se mi povětšinou zvedal žaludek a na následné Mallorce jsem žil a pracoval skoro půl roku v prostředí bez klimatizace na hotelu i v sále. Skoro nikomu bych nic takového nepřál. Přitom to vypadalo na první pohled hezky, vyhrál jsem konkurz, proplatili mi dopravu na zkoušky až do Rakouského Villachu, živit jsem se nějak musel a zde byla aspoň dočasná smluvní jistota příjmu. Tehdy jsem si ještě neuvědomoval, jaký dopad na duši člověka může mít cvičení a hraní cizích písniček, které s vámi nijak nerezonují, přitom je musíte výrazem, projevem a také svým vzhledem reprezentovat před publikem jiné kultury a národnosti, než je ta vaše, jako rodilý Rakušák. Je to srovnatelné s představou černocha v českém lidovém kroji zpívajícího česky před bránou Plzeňského pivovaru jako reklama na ryzí český produkt. Německá lidová hudba mě bavila, ale jejich populární moderní hudba byla jako z jiného, skoro CARTOON světa. Po takovém večeru jsem vždy přišel na pokoj, pustil si Abbu, Backstreet boys, The Prodigy, The Corrs, Clannad nebo černé album Matalliky, četl si Malou Doritku od Dickense a doslova jsem skákal po zdech, abych ty Deutsche und Österreichische schlagermusik dostal z hlavy ven. Byla to ovšem nezbytná praxe pro budoucí práci a pořád to pro mě byla lepší alternativa než chodit v našem z větší části průmyslovém městě třeba do montovny nebo marketu za tehdy pár korun a po večerech, kdy mi ještě zbyde trochu sil, hrát v tehdy ještě zakouřených kulturácích s vydýchaným kyselým vzduchem lokální bigbít s nějakou kapelou písničky, které by mě bavili ještě méně a rovněž za almužnu. Vážil jsem si své práce, mnoha let cvičení a odříkání prostě víc. / Druhá fotka, léto rok 2024 – festival klasické hudby, sólový skoro dvouhodinový koncert s povětšinou vlastními písněmi a skladbami v pop-romantickém historizujícím duchu a za adekvátní honorář, publikum skvělé. S holou hlavou, pár chybějícími zuby, starší, ostřílenější kocour, ale mnohem šťastnější . Těžko si asi ne-muzikant představí, co ten rozdíl a postupný vývoj pro mě znamená, ale muzikanti, ti dobře ví .

Normálním, milým lidem rád poradím a vždy jsem to dělal. Jste-li v situaci jako já, kdy už jste si během desetiletí i přes různé svody nabídek spoluprací s různými kapelami nebo muzikály a jejich odmítání, a důsledkům těchto rozhodnutí něco vybudovali zcela samy od píky, jasně jste šli za svým cílem k vyjádření sebe samotného a daří se vám navzdory všemožným společenským mantinelům, pevně zakořeněnému obecnému hudebnímu vkusu, který nesdílíte, lidské závisti, nepochopení vaší práce či zdravotním problémům, už jste si vybudovali životopis na základě kterého vás lidé dokáží po právu ocenit a pozvat, toto doporučení se vás netýká, prostě už nějak fungujete jako samostatná jednotka a systém toho, jak „to chodí“ velmi dobře znáte.       

Tato esej je určena pouze muzikantům, kteří se chtějí hudbou živit plně ( NE hobby muzikantům – koníčkářům ) a zároveň se rozhodli nebýt součástí systému showbusinessu hlavního proudu, případně jí býti nemohou, nikoliv z důvodu vlastní neschopnosti, ale proto, že nechtějí být v kleštích jeho pravidel a podmínek nebo nepochází z rodu slavné matky či otce zakladatele, tzn. člověka z jehož prvotního úspěchu tyje X dalších generací tohoto rodu tím, že přechází do určitých pozic v showbusinessu a přidružených oblastí jaksi automaticky. Nikoho nenapadne, že původní génius rodu dosáhl svého postavení jedinečností vlastní osobnosti formované svým životem, která se prostě nedědí !!! Co tedy jeho potomky opravňuje, aby automaticky nastoupili do rajónu – pracovního prostředí či přímé pozice svého geniálního předka ? Bez jakékoli polemiky o „samozřejmém zděděném talentu“ je to protekce, lidově „tlačenka“. Jde to v řadě následovně: potomek přímý, jeho rodina, příbuzní, nepřímí příbuzní, přátelé, kamarádi a kamarádi kamarádů. Jak tam pak má být místo pro vás, že ? Pusťme tedy vysoký showbusiness a jeho zaběhlá nedotknutelná pravidla úplně z hlavy a pojďme se podívat na reálné možnosti normálního člověka bez „tlačenky“. Základní vstupní předpoklad živení se hudbou jako muzikant je talent, který máte již z více zdrojů ověřený a potvrzený, již nějaké prokazatelné úspěchy za sebou – potřebujete k dané práci opravňující životopis, stejně tak jako v jiném zaměstnání, jste originální osobnost a chcete se pouze normálně uživit svojí prací, stejně tak jako každý jiný člověk v jiných existenčně důstojných zaměstnáních, tzn. bez nesmyslných ambiciózních plánů, uvažujete reálně. Chcete si uchovat vlastní nezávislost, svobodu rozhodování o své vlastní práci a především své tempo, byť všechno toto v míře aspoň minimální, tzn. jste ochotni k určitým pro vás zkousnutelným ústupkům a kompromisům, ale nevíte jak na to. To je v pořádku, to zažívá a řeší každý člověk v jakémkoliv zaměstnání. V našem oboru existují v Čechách obecně TŘI možné osvědčené alternativy, jak se mantinelům a podmínkám mainstreamu vyhnout a uživit se bez něj. Jsou funkční, ale v určitém ohledu rizikové. Velmi krátkodobě jsme i já prošel tou první, jelikož někde nabrat zkušenosti musíte, to bez diskuse. Cizina je dobrá praxe, trochu vám přiblíží jazyk v syrové běžné denní komunikaci s prodavači, fanoušky a kolegy z vaší kapely, kteří jsou jiné národnosti a dostanete se k profesionální práci, kde opravdu vše musí fungovat. Každý to máme jiné a každá duše cítí, co je pro ni optimální pro pozdější vlastní cestu. Pokud tedy najdete sílu a odvahu se na ni vydat, odejít třeba i z určité komfortní zóny kapely, kde si všechna rizika dělíte několika díly, nebo nemáte žádná, protože se o všechno stará manager či jiný člen kapely, šup do toho ! Sólo kariéra takové pohodlí neobnáší, zase má ale jiné plusy, to také bez diskuse. Jste-li autor-skladatel, zcela zásadní je pro vás uhlídat si svůj svébytný rukopis, to, co vám jde z duše a srdce, tzn. nepodlehnout svodům obecného vkusu ! A to je to úplně nejtěžší, protože ze všech stran na vás budou útočit abyste dělali bigbít, hráli v revivalech, muzikálech nebo tanečňácích písničky svých slavných kolegů, tzn. abyste se stali nástrojem pro potěchu ostatním, nikoliv svébytnou osobností. Je to logické, protože starší publikum nenachází v naší současné mainstreamové hudbě cit, proto utíkají ke starým osvědčeným interpretům, kde dříve každý český zpěvák, zpěvačka či kapela rozdávali upřímného citu přehršel. Vyházelo to z nedostatku a proto všeobecné soudržnosti. Všichni do jednoho byli originálními osobnostmi, kteří měli co sdělit. Měli jsme svoji charakteristickou svéráznou českou hudbu. Dnes tomu tak není a to všichni dobře víme. Dnes se cit pouze imituje, je to podobné jako v současném českém herectví, jak řekl Jiří Lábus, že ti herci „hrají, že hrají“. Mainstream jde dnes na ruku českému středně starému a mladému spotřebiteli a jeho požadavkům na nenáročnou konzumní hudbu, ale především na hudbu neemocionální. Emoce totiž bolí, nutí k zamyšlení, zastavení se, hlubšímu prožitku, konfrontaci sama se sebou, nastavuje zrcadlo. Ale kdo tohle dneska chce ? Přitom je prožití emocí jediný možný ozdravný mechanismus. V dnešní době se za emoce stydíme, kromě těch s důrazem na české vlastenectví, ty jsou přijímány, ale někdy ani ty ne. Takže je to jen a jen na vás, jakou cestou se vydáte, zodpovědní či nezodpovědní k vlastní duši. 

První věc, kterou bych chtěl zmínit, aby jste se tím přestali trápit a samy rovněž takové klima nevytvářeli.: Někdy uslyšíte od muzikantů kolem vás, jak hrají často a jak je všude chtějí atp. Zajímejte se o to ZA KOLIK hrají.. U těchto lidí často přijdete na to, že hrají buďto zadarmo, za cesťák a občerstvení nebo za naprostou almužnu v poměru rozdělení si finální částky na jednotlivé členy kapely, dopravu, zvukaře a doprovodný personál. Chvástání se takovýchto, jak často hrají a jak je všude chtějí je vlastně podvod ! Je to manipulace s fanouškem i budoucím pořadatelem. Činí-li takto začínající muzikanti potřebující si nutně udělat nějaké jméno, ještě to lze pochopit, když se tímto nechvástají, ale tohle většinou začínající muzikanti nedělají, dělají to ostřílení mazáci, o to je to větší průšvih. Ještě větším podrazem od těchto je fakt, že svým ekonomicky bezohledným jednáním destruují tržní ceny nás ostatních muzikantů, kteří nejdeme touto zoufalou cestou. Pořadatelé akcí peníze mají a to z různých dotací a dalších fondů. Tzn. když se chce, tak to jde, bez jakýchkoli dalších řečí. Narazíte-li na pořadatele chvástajícího se prestižností jeho akce a přitom si tam zvoucí muzikanty, kteří mu tam hrají zadarmo nebo za tzv. „symbolický honorář“, utíkejte od něj mílovými kroky pryč, tam to smrdí. Když to přijmete a takhle se zavedete, není cesty zpět. A od těch ostřílených mazáků, kteří taková nastavení pořadatele přijali a nemají vás rádi a pomlouvají vás za to, že vy touto nemocnou cestou jít také nechcete, od těch utíkejte ještě dál.

Kolegové muzikanti, kamarádi, ale i ti „druzí“- nekamarádi, většina z nich mi říká, píše nebo sděluje přes třetí či čtvrté osoby.: “Blázne, jak jsi mohl risknout vydat se touhle – v českých hudebních poměrech – úplně nejtěžší cestou, tzn. po praxi učňovských let v cizině zpočátku čistě historická hudba – totálně alternativní, ekonomicky směšně ziskový žánr, postupně pak své autorské skladby a písničky, a to vše bez jakékoliv pomoci od kohokoliv, bez podpory lidí z showbusinessu a jakékoli manažerské a fanouškovské podpory, později i bez placené reklamy na soc. sítích a dalších pomůcek férových i neférových ? Jak jsi do toho vůbec mohl jít ? Takovouto cestu jsme my vzdali už v mládí, abychom si vůbec zahráli – Alternativa č.1.: začlenili jsme se do revivalových kapel či tanečňáků, nebo jsme samy takové založili. Hrajeme a vyděláváme na písničkách někoho jiného a zažíváme při tom úspěch a přijetí, kterého bychom s vlastním repertoárem a stylem nikdy nedosáhli. Lidé tleskají, zpívají s námi, všude nás chtějí a přitom my dobře víme, že netleskají nám, ale písničkám toho slavného zpěváka nebo kapely, které my jenom interpretujeme jako Jukebox, do kterého hodíš minci a vypadne z něj písnička. Dobře si uvědomujeme, že kdokoli z nás odejde a někdo ho nahradí, lidi si toho ani nevšimnou, hlavně že zahrajeme ty známé fláky, u kterých si zatrsaj. Takhle nějak uvažují muzikanti se zdravým rozumem a nohama pevně na zemi. Jsou si vědomi své role, prostě chtějí hrát za každou cenu, tak jdou do revivalů nebo tanečňáků, kde hrají písničky někoho jiného, ale aspoň hrají, volání srdce a duše ovšem navzdory, kdy dochází k rozervanosti, v nejlepším případě k vnitřnímu pokojnému kompromisu.

Pak mám známé, kteří našli Alternativu č.2. k revivalům ve svých vlastních písničkách v založení kapel typu Kabát, kde správně vypozorovali naději, že tato hudba ve velké míře rezonuje s českým naturelem, že je velmi dobře přijímána širokou posluchačskou obcí. Tak systematicky postavili něco podobného výrazem, stylem i projevem. Vloží-li se do toho ještě důraz na vlastenectví, úspěch je takřka jistý. I ti se uživí, aniž by museli být řízeni manažery mainstreamového systému a jejich diktáty. Tady vše vypadá pozitivně, je to asi lepší varianta než revivaly a tanečňáky, jen tito většinou kluci, kteří musí při produkci nutně nahodit určitou fyzickou i hudební image a pózu pak přijedou po akci domů, vlezou si do županu, přepnou v sobě přepínačem a čistí si hlavu u CD jazzu nebo amerického country, tzn. ve skutečnosti jejich srdcím blízkou a milovanou hudbou, se kterou by se moc rádi živili, ale dobře ví, že by na to přišlo tak málo lidí, že by je to prostě neuživilo. To je realita naší profese v naší malé zemi. A já všem těmhle klukům a holkám dobře rozumím, protože jiná alternativa tu prostě neexistuje. Média !? Kromě Radia 1 tu není jediné, které by nějak intenzivněji propagovalo tuzemské alternativní muzikanty a jejich hudbu bez diktátu a mantinelů mainstreamového showbusinessu. Vlastně ano, rádio Vltava, ale to se bohužel celým svým přístupem staví do role jakéhosi intelektuálního mentora cílícího tak výrazně okatě pouze na českého vzdělance, pouštící nám to, co ono samo uzná za vhodné a běda, když se nám to nebude líbit, tak jsme kulturní barbaři a nevzdělanci. Když už pouští nějakou alternativu, tak Alternativu č.3.: batůžkářsko-čajovnářského typu zdánlivě nesmělých a zakřiknutých, strojeně roztomile plachých, ale ve skutečnosti neobvykle sebevědomých kuněk-pěvulí, kultury tak populární v čajovnách mezi lety 2003 až zhruba 2008 a nyní se opět vracející jako bumerang. Tato alternativa č.3 je výhodná pro umělkyně typu femme fatale a jejich specifický mužský doprovod. Muži všeobecně velmi dobře slyší na prototyp ženy typu femme fatale – zjednodušený popis fenoménu naleznete zde: Femme fatale – Wikipedie (wikipedia.org), tzn. tajuplné, zjevem i chováním netradiční figuře, kde podmínkou je navíc často v základu nějaké trauma či psychický problém, u ženy velkou částí společnosti tak přitažlivý, ovšem u muže kupodivu odpuzující, opravňující dotyčnou k neviditelnému nebo někdy i jasně zřetelnému, ovšem omámeným mužem přehlíženému ovládání situace a hudebního směru kapely, všech jejích muzikantů v drtivé většině mužského pohlaví, kteří se jako ten čmeláček Vilík z Máji vypotácející se z poupátka omeděn z nektaru podrobují zpěvaččině diktátu. Tato zpěvaččina alternace se projevuje třeba i zkráceným příjmením, divným jménem hudebního projektu a především velmi zvláštním pěveckým a tanečním projevem. Na určité publikum toto působí doslova MAGNETICKY !

U všech třech těchto alternativ se bavíme o systému vlastního prosazování se, tzn. jak to funguje bez jakýchkoliv zásahů managementů, investorů stavící budoucí STAR na počátečním vysokém kapitálovém vkladu, placených propagací, atp. Systém mainstreamového showbusinessu je naprosto jiný svět. Já s těmi lidmi hraji, kdy oni na dané akci vystupují na náměstí a já v místním kostele, synagoze, v muzeu nebo v klášteře. Potkáváme se a vyprávíme si. Plusů a mínusů jejich fungování jsem si velmi dobře vědom. Vím, jakou cenu platí za to, že tým lidí kolem nich se o všechno stará. Vybrali si svobodně a vědomě, musí tedy držet basu s těmito „pomocníky“ v jejich kariérách. Kdyby s těmi podmínkami nesouhlasili, „pomocníci“ by je šupem poslali zpět do hospod, kde začínali.

Klady, zápory a rizika výše popsaných alternativ.:

Alternativa č. 1.: hraji převzaté populární písničky, zahraju si ať se děje co se děje, vždy na mě přijdou lidí, kteří chtějí při tomto typu produkce vypnout a trsat, a jelikož je jich mnoho takových, práci mám takřka vždy jistou. Přežene-li se to v tomto typu práce s počtem učednických let, strop je 2 roky max, dochází k postupnému otupění k vlastní jedinečnosti a originalitě, ztrácení ideálů a víry ve vlastní hudební cestu. Dochází k syndromu „vaříme guláš“. Největším nebezpečím je ovšem trvalé riziko určité zášti vůči jiným muzikantům, kteří se sice nemají tak pohodlně, ale riskli vydat se vlastní cestou. 

Alternativa č. 2.: dělám své vlastní písničky, sice konstruovaně dle přání a vkusu jiných, ale nesmí na to nikdo přijít, lidé musí mít dojem, že jdou skutečně ze mě. Ale aspoň mám pocit, že žiju, že se nějak realizuju. Vidím cestu těch, co to riskli a dělají to, co je jejich srdcím nejbližší, ale nezávidím jim, obdivuji je. Ovšem držím se svého, nesmím z toho vypadnout, musím zaplašit pochybnosti a držet, aby se to nerozpadlo, posluchači a jejich vkus je tak nevyzpytatelný, musím je sledovat, abych je mohl vždycky uspokojit. 

Alternativa č. 3.: plus pro takovouto interpretku a její hudební i soukromý doprovod povětšinou na první pohled „hodných, obětavých a chápajících“ mužů, po vzoru dominantní matky – jak jinak, kdy především chlapec musel v dětství uspokojit ji, aby pak ona ze síly a lásky, které jí syn ze zoufalé a nezbytné nutnosti přežití poskytl, mohla zpětně nakrmit jeho, protože sama nic buďto nemá, nebo ze sebe nic svému dítěti nechce dát, spočívá v tom, že publikum v jakési fascinaci bizarností dlouho nepochopí a nevidí, že se jedná o její oslavný zpěv a tanec demonstrující zakonzervování vlastního duševního problému, místo potřeby ho řešit. A mínus pro takové publikum je v tom, že místo aby jim trklo, že evidentně mají nějaký problém podobný, proto ji vlastně poslouchají a líbí se jim, oslavují a tančí s ní, rovněž svůj vlastní problém zakonzervujíc. Přitom zpěvačky práce má v tomto případě být pouze poukazovatelem na daný problém, v tom má spočívat její dočasná užitečnost pro publikum, nikoliv ve vzájemné hrdosti na nemoc a její justovité udržování. Zodpovědná žena-zpěvačka si časem tohoto nezdravého nastavení všimne a chce-li opravdu dělat hodnotnou prospěšnou hudbu, přestane zneužívat svého talentu k oslavě nemoci a začne naslouchat hlasu vyššího poslání.

Jak vidíte, všechny tři alternativy jsou poměrně rizikové. Na prosazení sebe samotného v naší zemi, kde hraje a zpívá každý kámen a cihla, bez pomoci kohokoliv, potřebujete trpělivost, materiální skromnost a hroší kůži přehozenou přes citlivé nitro. 

Závist !? Často se setkávám i v příbězích takřka všech kamarádů muzikantů s problematikou závisti od druhých k jejich dosaženým úspěchům, ale i k naprostým kravinám typu, on má lepší aparát než já atp. Jak řekl Bono Vox z U2.: „závist je jako chtít něco, co není moje“, tak se tím netrapte, nechtějte něco co není vaše a když narazíte na někoho, kdo chce to, co je vaše, pošlete ho po „hnědé“ turistické značce rovnou k MUDr. docentu PhDr. Elovi. ! Jestli vám lidé něco opravdu závidí, není to vaše kytara, post, váš um, vaše případná virtuozita, komunikační dovednost nebo sveřepost, ale právě jen TA VAŠE JISKRA, ten čistý cit, který oni ve svých očích postrádají nebo ho v sobě zmutovávají k dosažení nesmyslných cílů do podoby zmrskaného svázaného otroka. Cit je ta rozhodná ingredience a síla, která je v umění jediná důležitá, nic jiného. Pracujte Vy pro hudbu, protože jsme jenom rezonátoři něčeho, co nás daleko přesahuje, a ne aby hudba pracovala, byla znásilňována našimi ambiciózními megalomanskými touhami. Jste-li skladatel a interpret své vlastní hudby, neexistuje lepší či horší hráč na nástroj nebo zpěvák. Člověk hraje a zpívá tak, aby vyjádřil sám sebe a ne aby se s někým poměřoval. To dělají v umění jen zoufalci, nespokojení samy se sebou, nevědíc už kudy kam, aby je někdo uznal, tak soutěží, aby zamaskovali vlastní vztek, nejistoty a pochyby o sobě. Člověk samostatná jednotka skládající svoji hudbu, hledající správné vyjádření v partech, zvucích a nástrojích, kdy dnes zcela nezbytnou nutností je i ovládání softwarového nahrávacího zařízení, což se učíte několik let, na takovéto zhovadilosti nemá čas, nechce a nemůže zbytečně plýtvat svojí energií. Poměřující se sportovci a jejich publikum patří na hřiště, ne na podia. 

A váš věk ? Ať je jakýkoliv, na něj se jako hudebník pohybující se mimo mainstream vykašlete, není v tomto nastavení vůbec podstatný. Umíte-li zasáhnout svojí hudbou, duch a srdce lidí se na věk neptá, budete se líbit starým, mladým, dětem, puberťákům, každému, kdo je otevřený a těm několika omezencům, kteří mají vůči vám nějaké předsudky, ti vás vůbec nemusí zajímat. Rozhodně je nelitujte, když vám ubližují, dostanou svůj díl, jen se nebojte. Sice třeba za dlouho a vy u toho nebudete, ale dostanou. Stejně tak jako dobrých a srdečných lidí přejících vám úspěch a radost z vaší práce v životě potkáte i mnoho podivných figur, tzv. „mantinelů“, které bude vaše práce a osobnost nějak provokovat a budou vám házet klacky pod nohy. To že vás zkušenost s nimi někam posouvá, jak se obecně říká, je absolutní nesmysl. Je to jejich problém, který z pohodlnosti projektují ve vás, protože si samy se sebou neví rady, potřebují se své vlastní interní, v jejich očích problematické či je v jejich „rozletu“ brzdící části pomstít na vás, na citlivém člověku, jsouce si ve své podlosti vědomi, že jako citlivý člověk zareagujete. Narazíte do nich, chvilku se pak zvedáte z popela a vracíte se ke svému úkolu. Je to stejné jako když bouráte v autě, na lyžích, na prkně, na koloběžce a není to vaše vina, prostě vám tam někdo vjel. Věcně o tom mluvila např. slovenská zpěvačka Marika Gombitová v rozhovoru, když se jí ptali, co jí dala pozitivního zkušenost s ochrnutím po dopravní nehodě. Řekla, že vůbec NIC ! Proti lidským mantinelům se můžete jenom obrnit, jako si zapnete v autě bezpečnostní pás, vyhnout se jim nelze. Ale na rozdíl od chyby protijedoucího řidiče vám „mantinel“ vjede do života zcela úmyslně a vědomě.

Mám dva životopisy, jeden obsáhlý umělecký, zde na webu ve zkratce v kolonce BIOGRAFIE zveřejněný a jeden civilní, kde jsou všechny ty další zaměstnání a brigády, které jsem vykonával v měsících a letech, kdy nebylo z různých důvodů možné se hudbou živit, nebo jsem – aspoň na čas – dělat něco úplně jiného. Stejně jako mnoho z vás, nic jsem po někom nezdědil a nezdědím, tzn. nikdy jsem se nemohl opřít o dostatek ve kterém bych se mohl v klidu zmátořit, otřepat z nějakého úderu, chyby, tápání a hledání a plynule navázat, musel jsem fungovat a bojovat sám. V letech 1997 a 2003 jsem měl autohavárie, musím denně cvičit na záda, abych mohl fungovat. Do úvah typu všechno zlé je pro něco dobré se raději nebudu pouštět. Nejsem žádný Adonis, přesto jsem vůči sobě v životě zažil několik výpadů mužské zášti, jako bych byl Brad Pitt, Tom Cruise nebo mág David Copperfield. Seděl jsem kdysi na čaji s jedním bohatým člověkem, který měl všechno.: barák, majetky, auta, krásnou ženu, děti, byl ještě mladý, doživotně zajištěný, klidně mohl, tak jak mi popisoval, ležet už do smrti jen na pohovce s lahváčem, krknout, prdnout, přikrýt se novinama a nedělat vůbec nic, a tenhle pán mi řekl.: všechno bych vyměnil za to, co máš ty… Dávejte si na takové lidi pozor, ve své neskromnosti a samozřejmosti dostatku si neuvědomují co povídají a ve své vlivnosti a zášti k daru, který dle nich vy máte a oni prý ne mohou velmi ublížit. Skutečnost, že jsem dosáhl nějaké – z mé základní výchozí pozice – mety, aspoň toho co na webu vidíte a slyšíte, je pro mě něco neuvěřitelného, skoro pohádka, za kterou je ovšem velký kus mnohaleté práce. A přesto pořadatelé stále říkají: jé, pane Venasi, kde jste byl ??? Jak to, že o vás nevíme ? Co na to říci ? I když se věnujete selfmanagementu důkladně, nestačíte v jednom člověku obvolat všechny obce a města v zemi.

V JEDNOM ČLOVĚKU ?!? Co vše se dá v jednom člověku vybudovat navzdory překážkám a mantinelům, které jsem zde ve stručnosti uvedl vidíte na mém webu. A dnes ? Když mně všeobecný vkus českého publika nedovolí se v budoucnu základně důstojně uživit svojí vlastní hudební prací, s naprosto čistou hlavou a svědomím půjdu dopracovat do důchodu do nějaké jiné profese, které jsem se učil a vykonával je v dobách hudebních pauz. Nevybral bych si žádnou z těch alternativ, které jsem vám zde popsal. Dopad na duši a srdce hraním písniček, které se vám nelíbí za ty vnitřní bolesti nestojí. Ale každý máme tu míru únosnosti jinou. Skutečnosti zde uvedené nejsou návodem, ale pouze postřehem a já jsem kocour vyšlapávající si stezku lesem mimo všechny známé cesty.

Co jsem během dosavadního života vypozoroval a čemu vůbec nerozumím.: pro běžného člověka je všeobecně těžké k pochopení NEMÍT AMBICE ! Děláš hudbu, umění, přece to chceš někam dotáhnout, ne ? NE ! Jedinou mojí ambicí nad rámec základního uživení se svojí hudební prací bylo JÍT DO PRAHY. Nic víc jsem nikdy nechtěl. Ještě jsem chtěl hrát s Madonnou, ale to z úplně jiného důvodu než hudebního, byla v letech mé puberty mým erotickým idolem č.1. Já nedělám hudbu proto, abych to někam „dotáhl“, ale jako poslání, jako něco, co mi bylo dáno do vínku, kdy mně i učitelé ve škole už od prvního stupně, sbormistryně v souboru a jiní lidé z branže i mimo ni v průběhu života říkali: ty prostě musíš dělat hudbu, zpívat a hrát, to je tvoje role. To, co asi měli všichni tito na mysli si uvědomuji v momentech, kdy ke mně po koncertě v kostele přijede stará paní na vozíčku, stiskne mi ruku a řekne: chlapče děkuju…

První tištěné informace k této problematice najdete v mém dřívějším článku o turné s Ritchiem Blackmorem, vydaném v roce 2018 časopisem MUZIKUS, který také naleznete zde na mém webu.

Ať se vám daří

Jan Venas ml.